Jaro se u nás v 2.B letos neobjevilo jen za okny. Přišlo i mezi lavice v podobě malé výpravy se sedmi stanovišti. Děti místo běžného vyučování čekala malá bádání. Sedm stanovišť, každé jiné, každé s vlastním úkolem.
Nikdo z dětí nešel stejnou cestou. Někdo začal čtením, jiný matematikou, další se hned pustil do skládání slov. Děti přecházely mezi stanovišti, občas se zastavily, poradily si, někdy se vrátily zpět a zkusily to jinak.
V úkolech se nenápadně schovalo všechno, co už umíme i co ještě trénujeme – počítání do 100, čtení s porozuměním, pravopis i práce se slovy. A přesto to nepůsobilo jako procvičování učiva. Spíš jako pátrání. Jako když skládáte kousky dohromady a pomalu vám začíná dávat smysl celý obrázek. A každý splněný úkol přinesl jedno písmenko do závěrečné tajenky.
A možná nejhezčí na tom bylo, že nikdo neřešil, kdo je první. Důležité bylo, že každý došel do cíle. Každý si něco odnesl. A ve třídě zůstala taková ta milá jarní radost, kdy se ví, že to mělo smysl.
